1947

Po II. světové válce hned v roce 1945 se ve světě znovu začal hrát německý handball na fotbalovém hřišti a skandinávská sedmičková podoba házené, tak jak ji známe dnes. Vrcholný orgán IAHF řízený Němci však svět po válce neuznával. Proto se 10. a 11. července1946 handballisté sešli na prvním poválečném kongresu v Kodani. Na ustavujícím sjezdu tam zástupci Francie, Švýcarska, Holandska, Polska, Dánska, Československa, Rumunska, Rakouska, Belgie, Lucemburska, USA, Uruguaye, Finska, Norska a Švédska ustanovili nové ústředí – Mezinárodní handballovou federaci – IHF (International Handball Federation) a dřívější IAHF zrušili. Nová instituce převzala její veškerou agendu a začala organizovat handbal o 7 a 11 hráčích. Vedoucí místo v ní měli Švédové. Prezidentem byl zvolen Gosta Bjorök, sekretářem Filip Borgh (oba Švédsko), viceprezidenty Hans Baumann (Švýcarsko), Charles Petit (Francie). Byla přijata nová pravidla, která vypracovali Švédové. Ihned v příštím roce IHF uspořádala mezinárodni seminář rozhodčích právě ve Švédsku.

V Československu se i v dobách válečných stále hrála naše národní házená, od začátku války se na pomyslném mužském trůnu usadili v roce 1939 házenkáři Sokola Královo Pole, o rok později  TPK Star Plzeň, v roce 1942 SK Slavia Praha, v roce 1943 Stadion Rokycany a v letech 1944 a 1946 SK Holešov. Ženským házenkářským klubům dominovaly od roku 1939 do roku 1946 suverénky z SK ASO Olomouc, po sedmi mistrovských titulech v řadě jim šňůru triumfů přerušil v roce 1947 SK Baťa Zlín. A v Baťově městě slavili v témže roce i muži. Zdálo se, že házenkářský rok je u konce. Už od prázdnin však pod povrchem doutnala změna. Profesor olomouckého gymnázia Metoděj Zajíc zaznamenal ve své knize Házená v Československu a ve světě (Olomouc 1974) vzpomínky vynikajícího útočníka Slavie Praha, reprezentanta Čech v mezizemských utkáních s Moravou. S trochou nadsázky můžeme jeho text považovat za zakládající listinu české a slovenské handballové historie.          

„V roce 1947 jsme s posluchači tělesné výchovy byli ve Francii na Akademických hrách. Již při prohlídkách jsme byli udiveni, že jsme všude viděli hřiště a branky na handball o sedmi hráčích a dověděli jsme se, že tato hra je ve Francii zavedena do škol a že není pravdou, jak nám doma tvrdili, že handball je ryze německou hrou. Hlavně jsme byli překvapeni, že handball vedle jedenáctek se hraje jako naše česká házená v sedmičkách.

Ku konci našeho studijního pobytu jsme odjeli do CHEPS v Dinardu, což bylo sportovní středisko Normandie. Abychom si vyměnili praktické zkušenosti, utkali jsme se vzájemně v kopané, košíkové, odbíjené a všechno vyhráli Čechoslováci. Všechno se hrálo v recesní formě, jako „mezistátní utkáni Francie – Československo“. Francouze to velice mrzelo, a tak nám navrhli utkáni v handballu, od něhož si mnoho slibovali, protože mezi posluchači měli čtyři reprezentanty a trenéra národního družstva Meranda.

K „tomuto mezistátnímu utkání“ v handballu o sedmi hráčích Francie – Československo, jsme nastoupili v kuriózní sestavě. Standa Bek ze Sokola Lomnice – skokan na lyžích, Franta Kloufar z Českých Budějovic – nářaďovec, Vilda Hohler ze Slavie Karlovy Vary – plavec, ragbisti Jiří Kobera a Jarda Mydloch ze Sparty Praha, košíkář Sváťa Mrázek ze Sokola Pražského a já, český házenkář.

Začátek zápasu podle toho vypadal a pro nás katastrofálně. Brzy jsme prohrávali 0:3, to proto, že jsme naše soupeře ve hře napodobovali a chtěli hrát handball. Když to nešlo, začali jsme hrát „po našem“. Začali jsme hrát krátké přihrávky, neustále jsme měnili místa, a protože já jediný jsem uměl vystřelit, hrál jsem koncového hráče a výsledek byl 12:5 pro nás.